– Martin Luther

Image processed by CodeCarvings Piczard ### FREE Community Edition ### on 2016-02-09 15:57:42Z | http://piczard.com | http://codecarvings.com

Martin Luther se narodil 10. listopadu 1483 v Eisleben v hrabství Mansfeld. Jeho otec, Hans Luder, byl původně nezámožný sedlák, ze kterého se stal úspěšný hornický podnikatel. V devadesátých letech navštěvoval Martin postupně triviální školu v Mansfeldu, katedrální školu v Magdeburku a farní školu sv. Jiří v Eisenachu. Osvojil si slušné znalosti latiny a oblíbil si latinskou poezii. V roce 1501 nastoupil univerzitní studia v Erfurtu, v září 1502 se stal bakalářem a v lednu 1505 byl promován mistrem svobodných umění. Na přání otce začal studovat právo, ale to již nedokončil. Jednoho červnového dne se na cestě od rodičů dostal do bouřky a když v bezprostřední blízkosti udeřil blesk, slíbil sv. Anně, že se stane mnichem. K tomu jej přivedla i obava o spásu vlastní duše. K nelibosti otce se rozhodl pro vstup do konventu observantů Augustiniánů-eremitů v Erfurtu. Řádový život pojal velmi vážně, důsledně dodržoval reguli a během noviciátu se intenzivně věnoval studiu Písma. Upřímná zbožnost jej vedla k častým postům, důslednému sebezpytování, koncentrované modlitbě a časté zpovědi, spojené s pokáním. Avšak ani tyto výkony Luthera nepřivedly k trvalému vědomí spásy. Také pod vlivem četby spisů Gabriela Biela se rozhodl pro kněžskou dráhu. Nové konfrontace depresí z pádů s představami Boha-soudce se staly dalším pramenem strachu a duševních útrap. Nevycházely z teologických rozvah, ale z konkrétního existenciálního napětí vztahu mnicha-kněze a Boha. Po kněžském vysvěcení se Luther rozhodl pro studium teologie a současně přednášel v klášterní škole svého konventu filozofii. V letech 1508–1509 vypomáhal s výukou filozofie také na univerzitě ve Vitemberku. Teologická studia pokračovala rychlým tempem. Na přelomu roku 1510–1511 byl Luther vyslán svým řádem do Říma, zdejší neutěšené poměry na něj učinily silný dojem. Po návratu jej generální vikář německých augustiniánů, reformně laděný Jan Staupitz, se kterým Luthera pojil pevný přátelský vztah, přeložil do Vitemberku, druhé rezidence kurfiřta Fridricha Moudrého († 1525). Po urychlené promoci na doktora teologie byl Luther přijat na zdejší univerzitu jako profesor biblické exegeze. Vykládal jednotlivé knihy Nového a Starého zákona. Jeho přednášky jsou odrazem meditativního přístupu k Bibli i teologického vývoje. Luther ze svých troskotání mnišské zbožnosti vyvozuje, že člověk je před Bohem pouhým hříšníkem, propadlým Božímu soudu. Často se dostává do konfliktu se scholastikou, její systém v roce 1516 dokonce napadá při veřejné disputaci. Získává na svou stranu mnoho ze svých kolegů a brzy se stává předním z vitemberských teologů. Současně rozvíjí i kazatelskou činnost. Káže jak ve svém konventu, tak i v městském kostele ve Vitemberku. V letech 1515–1518 je vikářem saského distriktu řádové kongregace.

Do zásadního konfliktu se Luther dostává nikoliv kritikou scholastiky, ale kritikou tehdy velmi rozšířené odpustkové praxe. Odpustky, získanými za finanční úplatu, církev nabízela možnost nahradit v tomto pozemském životě nevykonaná pokání a vymazat tím tresty za hříchy, které by člověk musel podstoupit v očistci. Konfliktním bodem mezi Lutherem a touto praxí se staly odpustky, které vyhlásil papež Lev X. v roce 1515, aby získal peníze na stavbu chrámu sv. Petra v Říma. Jejich prodejem v arcidiecézích Mohuč a Magdeburk byl pověřen mohučský arcibiskup Albrecht Braniborský. Proč měl právě Albrecht Braniborský na prodeji odpustků zájem? Pozadí tohoto obchodu nám umožní lépe pochopit poměry, do kterých zabředla církev. Albrecht se stal nedlouho předtím, v roce 1513, arcibiskupem magdeburským a krátce nato i administrátorem biskupství v Halberstadtu. Pomýšlel ale na další církevní úřad. Lákala ho představa získání arcibiskupství mohučského, na které již podle kanonického práva neměl nárok. Za vysoký úplatek u kurie se mu podařilo nové důstojenství získat, ale protože neměl k dispozici dostatek finančních prostředků, půjčil si je od bankovního domu Fuggerů. Přibližně polovina výnosu z prodeje odpustků měla jít pak na uhrazení Albrechtova dluhu. O tomto pozadí však Luther tehdy nevěděl. Když si někteří jeho farníci odpustek od generálního komisaře mohučského arcibiskupství dominikána Jana Tetzela opatřili, obrátil se Luther proti této praxi nejprve v jednom ze svých kázání a 31. října 1517 nesouhlasnými dopisy i na Albrechta a braniborského biskupa. Žádal v něm zastavení prodeje odpustků, jež jsou pouze falešnou zárukou spásy. Tu nám ve skutečnosti zadarmo nabízí Kristus svou obětí na kříži. Ke svému listu Luther připojil i pověstných 95 tezí. V nich vyzdvihl nutnost pokání jako celoživotního postoje křesťana, papež může pouze vynést církví uložené pokání za spáchané hříchy, ale vinu může odpustit jedině Bůh. Luther tak zpochybnil samotnou teorii prodeje odpustků. Přestože je dnes pověstné přibití 95 tezí na vrata vitemberského zámeckého kostela moderními historiky oprávněně zpochybňováno, jejich ohlas byl mimořádný. Během pozoruhodně krátké doby se zásluhou tiskařů rozletěly po celé Říši. Čtenář si je mohl přečíst ve své rodné řeči, ve srozumitelné němčině. Jejich zveřejněním chtěl Luther, jak tehdy bylo běžné, vyvolat akademickou diskusi. V této době se Luther podepisuje pod některé své listy řecky „Eleutherius“, tedy „svobodný“ a mění své jméno na „Luther“. S bojem proti odpustkům souvisí i Lutherovo „obrácení“, ke kterému došlo nejspíše na začátku roku 1518: „Zdálo se mi, že do široka otevřenými dveřmi jsem vstoupil přímo do ráje.“ Různá svědectví je umísťují do věže kláštera, do Lutherovy pracovní místnosti. Jeho plodem bylo radikálně nové pochopení Boží spravedlnosti, jak o ní píše Pavel v listě Římanům 1,17.

Ohlasy na Lutherovo vystoupení na sebe nedaly dlouho čekat. Ještě než došlo v létě 1518 k zahájení procesu proti vitemberskému teologovi, podařilo se mu na konci dubna na řádovém sjezdu augustiniánů v Heidelberku získat řadu důležitých spojenců. Kurie pokládala Lutherovu kritiku za útok na samotný úřad papeže, vyvstala vážná hrozba, že konflikt povede k církevnímu rozkolu. Luther, podezřelý z kacířství, je předvolán do Říma a současně se stává i figurou na politické šachovnici. Kurfiřt Fridrich Moudrý dosahuje toho, že Luther je vyslechnut papežským legátem Cajetanem v Augsburgu. Výslech, probíhající ve třech stáních v říjnu 1518, se zaměřuje na otázku pokladů církve, jež je základem učení o odpustcích. Luther toto učení pokládá za nebiblické a oproti očekávání Říma odmítá odvolat. V létě 1519 následuje lipská disputace. Spor se rozšiřuje na další teologická témata, především na samotné papežství, které Luther neváhá označit za Antikrista. V souvislosti s odsouzením Jana Husa zpochybňuje i autoritu koncilů. V Lipsku se Luther poprvé vážně zabývá některými reformními požadavky Jana Husa a zjišťuje, že jej s Husem mnohé spojuje. S pokračujícími spory se jasněji ohraničuje i okruh Lutherových spojenců a spolupracovníků. K nejdůležitějším z nich patří Filip Melanchthon, povolaný na univerzitu ve Vitemberku jako učitel řečtiny.

Rok 1520 se stává obdobím výrazného zostření postupu proti Lutherovi. V Římě je proti němu vydána bula Exsurge Domine, zavrhující 41 článků – porůznu z kontextu Lutherových spisů vytržených vět. Luther ji demonstrativně se sbírkou kanonického práva za přihlížení svých studentů pálí. Kurfiřt se pokouší přesvědčit císaře Karla V. k novému slyšení, k němuž dochází na říšském sněmu ve Wormsu. Velká část veřejného mínění stojí za reformátorem a v dubnu 1521 dochází k Lutherovu životnímu vystoupení před císařem. Luther odmítá odvolat s tím, že jeho svědomí je zajatcem Božího slova a učiní tak pouze v případě, že bude prostřednictvím Písma a jasné rozumové úvahy přesvědčen o svém bludu. Na Luthera a jeho přívržence je wormským ediktem uvalena říšská klatba a jeho spisy jsou zakázány. V této nebezpečné situaci se kurfiřt Fridrich Moudrý rozhoduje Luthera bránit. Po fingovaném přepadení jej ukrývá po 10 měsíců na hradě Wartburgu. Luther se zde věnuje novým spisům a překládá Nový zákon. Za jeho nepřítomnosti dochází ve Vitemberku k dalšímu postupu reformace. Kněží se začínají ženit, mniši vystupují z klášterů, mše prochází zásadní proměnou, při Večeři Páně je vysluhováno podobojí i laikům. Politická obec města reformy podporuje. Když ale na začátku roku 1522 dochází k obrazoborectví a násilí, Luther se bez ohledu na hrozící nebezpečí vrací do Vitemberku. S ohledem na svědomí slabších pozastavuje platnost některých změn a uklidňuje radikály, vedené Karlstadtem.

V této době se Luther několikrát vyjadřuje k funkci a úloze světské moci. Jí je každý křesťan povinen se podřizovat ve věcech společenských, v soužití se svým bližním. Na tyto vztahy je vrchnost povinna dohlížet, na druhé straně nemá právo rozhodovat, zda mají být její poddaní nakloněni papeži či nikoliv, co mají věřit a co mají číst. Nepřísluší jí ani potlačovat kacířství. To mají mít na starosti kazatelé a biskupové za pomoci nástroje přesvědčujícího slova. V kompetenci světské správy nejsou ani církevní řády a úprava bohoslužebných zvyklostí. Ale již na podzim roku 1525 přiznává Luther vrchnostenské vizitační právo novému saskému kurfiřtovi a později tuto praxi považuje za přirozenou. Při řešení společensko-politických otázek Luther formuluje učení o dvou říších, které se stává základem politické a společenské etiky. Pokouší se určit křesťanovo místo ve světě, jehož řád spočívá na přirozeném právu a donucovací moci. Křesťan má sice snášet osobní křivdu ale zasazovat se o právo svých bližních. Lutherovy názory na společnost a postavení křesťana prošly postupem času velkými proměnami.

Následující léta jsou poznamenána spory s Lutherovými odpůrci. A to jak ze strany tzv. „radikální reformace“, tak s některými humanisty. Luther varuje knížata před vystoupením Tomáše Müntzera, jenž požaduje násilný postup proti „bezbožným“ a to za pomoci vrchností – pokud se tuto pomoc budou zdráhat poskytnout, mají být odstraněny. Když vypukne selské povstání, obrací se Luther proti sedlákům. Ačkoliv Luther vrchnostem přičítá část viny na konfliktu a má zájem na jeho urovnání, upírá sedlákům právo odvolávat se na evangelium při prosazování sociálních požadavků. Varuje před narušováním politicko-společenského řádu, to může vést pouze k chaosu. Ospravedlňuje použití síly proti sedláckým „hordám“, za což sklízí kritiku i z vlastních řad, ale kárá také vrchnost. Ostře se staví proti opětovným rekatolizačním pokusům. Do stejné doby spadá i Lutherův spor s „knížetem humanistů“ Erasmem Rotterdamským o svobodu lidské vůle, který doutnal již několik let. Přestože se Luther k vědeckému přínosu humanismu nestaví zády, jeho postoj k novému hnutí se dá spíše označit jako skeptický.

Konflikt s Karlstadtem a Müntzerem byl do jisté míry předznamenáním dalších sporů v samotném táboře reformace. Jejich jádrem bylo učení o Večeři Páně, v němž zůstávala Lutherovým východiskem nezávislá objektivita prostředků milosti. K nejtvrdším písemným konfrontacím, především se švýcarským reformátorem Ulrichem Zwinglim, ale i s Martinem Bucerem, Janem Oekolampadem a Kašparem Schwenckfeldem docházelo v letech 1526–1528. Vzájemné spory ohledně Večeře Páně se nepodařilo odstranit ani tzv. „marburským náboženským rozhovorem“ v roce 1529. Tento ani následující neúspěchy neodrazovaly štrasburského reformátora Martina Bucera, který se neustále pokoušel mezi znesvářenými stranami prostředkovat. Rozdílná mínění ovšem přetrvala dále a stala se předzvěstí budoucí konfesionalizace. Ještě odmítavěji se Luther postavil proti novokřtěncům, jejichž pronásledování v kurfiřtském Sasku schvaloval.

Navzdory neustále narůstajícím úkolům reformace Luther nikterak nezanedbával záležitosti osobního života. V roce 1525 se oženil s bývalou jeptiškou Kateřinou z Bory (1499–1552). Demonstroval tím také svůj pozitivní přístup k instituci manželství. Bohatá korespondence je dokladem vzájemného hlubokého vztahu. Ze šesti Lutherových dětí čtyři svého otce přežily. Velmi živý obraz představovala i Lutherova domácnost, která se ve skutečnosti neomezovala pouze na členy jeho rodiny, ale velmi často zahrnovala početné návštěvy příbuzných a přátel. Lutherova pohostinnost byla proslulá, nezřídka významně zatěžovala rodinný rozpočet, ale pochopení a hospodárnost manželky „Katky“ dokázaly předcházet náznakům nouze.

I přes zmíněnou částečnou věroučnou nejednotu v protestantském táboře nelze popřít Lutherův vliv na téměř všechny soudobé reformátory. Přestože Luther neměl žádnou promyšlenou reformační strategii, udržoval čilé kontakty s některými německými knížaty a politickými exponenty Říše. Očekával od nich podporu pro svou věc. Odmítal prosazování reformace silou stejně jako možnost vojenského vystoupení protestantských knížat proti císaři. Vytvoření obranného šmalkaldského spolku po augsburském sněmu v r. 1530, kdy hrozilo reálné nebezpečí napadení ze strany císaře, ovšem podpořil. Jeho vlastním cílem ale byl náboženský mír. Když se schylovalo ke svolání koncilu, stavěl se k němu Luther skepticky. Stejně skeptický zůstával k pokusům o náboženské rozhovory mezi protestanty a katolíky, podnikutým od roku 1540 a odmítnutým papežem. Právě ten vyzýval císaře k vojenskému zákroku v Říši. Toho se již Luther nedožil. Zemřel 18. února 1546 v Eislebenu, kde se snažil urovnat spory mezi jednotlivými liniemi hraběcího rodu Mansfeldů. Místem jeho posledního odpočinku je vitemberský zámecký kostel.

(převzato z luther.cz)