2018 ROK VDĚČNOSTI ZA SVOBODU

Milí čtenáři,

vstupujeme z Boží milosti do nového roku 2019. V naší církvi jsme rok 2019 pojmenovali Rokem vděčnosti za svobodu. Ptáte se proč?

Vy dříve narození si jistě živě vybavujete ony přelomové okamžiky listopadu roku 1989, kdy padl totalitní režim. Letos si budeme připomínat 30 let od sametové revoluce, která se zázrakem obešla bez obětí na životech lidí. Je to významný mezník v novodobých dějinách, který změnil celou naši společnost i naše okolní národy. A to je jistě veliký důvod k vděčnosti.

Jako křesťané máme určitě důvod k vděčnosti za to, že se smíme těch posledních 30 let svobodně shromažďovat, organizovat různá setkání i za zdmi našich kostelů a chrámů, realizovat projekty a aktivity v oblasti diakonie, misie a evangelizace ve veřejném prostoru. A nikdo nás za to nepopotahuje, netrestá.

Přiznejme si, upřímných díků a vděčnosti je i mezi námi křesťany jako šafránu. Žijeme v době, kdy si mnohé věci nárokujeme. Domníváme se, že na všechno máme právo. Při tom našem nárokování zapomínáme děkovat a být vděčni. Bereme vše jako samozřejmost. Potřebujeme se učit vděčnosti, neboť žijeme v nevděčném světě. Vnímám za velmi důležité, abychom se tento rok i v naší církvi, v našich sborech a rodinách učili prosté vděčnosti a děkování. Tento postoj jde proti konzumnímu trendu naší doby.

Již několik let se tomuto vědomému postoji díků a vděčnosti učím osobně. A pokorně vyznávám, že mi to jde někdy hodně ztěžka. Když se ráno probudím, tak si v duchu zpívám píseň: Díky za toto krásné ráno, díky za každý nový den … A s tímto postojem díků vstupuji do nového dne. Ne vždy se mi to daří. Někdy jsou dny, kdy člověk zápasí s nelehkými zkouškami a má tendenci si myslet, že není důvod k vděčnosti. Ale opak je pravdou. Je třeba se podívat na život z jiné perspektivy. A tehdy si uvědomím, kolik mi Pán Bůh dává kolem sebe lidí, kteří mě nesou na modlitbách a kolik darů mi Pán Bůh projevuje a dává.

Opravdová vděčnost je záležitost srdce! Bible říká: Čím srdce přetéká, to ústa mluví (Mat 12,34). Jsem přesvědčen, že vděčnost je jedním z projevů křesťana naplněného Božím Duchem. Vděčnost se v nás neobjeví sama. Síla vděčnosti láme pouta pýchy, sobectví a egoismu. Konzumní postoj a nárokování naopak vděčnost zabíjejí.

O tom, že lidé zapomínají děkovat a být vděčni, hovoří také biblický příběh o uzdravení 10 malomocných (Lk 17,11-19). Všech deset volalo k Pánu o pomoc, aby je očistil od malomocenství, a když se tak stalo a jejich prosba byla vyslyšena, kolik z nich se vrátilo, aby poděkovalo Ježíši? Pouze jeden. Jeden z deseti. A takový poměr, nebo spíše nepoměr se opakuje stále. „Nevděk světem vládne,“ mohl si pomyslet Ježíš na konci tohoto příběhu z evangelia, respektive: určitě bychom si to pomysleli my na jeho místě. Desetiprocentní vděčnost, desetiprocentní návratnost investice uzdravující lásky k druhým – to není nijak úspěšná odezva. Mnozí se modlí, volají, prosí, ale pak zapomínají děkovat a být vděčni.

Jeden z nejslavnějších moudrých mužů starého Říma Cicero kdysi napsal, že nevděčnost je to nejhorší, co člověk může udělat. Uváděl ji na prvním místě mezi nectnostmi, obdobně jako vděčnost samu uváděl na prvním místě mezi ctnostmi.

O vděčnosti se v Bibli hovoří na mnoha místech. Jde při tom v prvé řadě o vděčnost Pánu Bohu. Desítky žalmů tuto vděčnost zdůrazňují. Židé si je často zpívali, aby si připomínali, že nemají zapomínat na to být Pánu Bohu vděčni. Za co? V prvé řadě za to, že vůbec existují, že žijí, mají co jíst a pít, že mají či měli rodiče, kteří se o ně starali
v době, kdy by sami bez rodičovské péče nepřežili. V Bibli také čteme, že máme být vděčni za pastory a učitele, za ty, kteří nás uváděli do oblasti víry. Vděčni máme být
i za ty, kteří si pro nás udělají čas, vyslechnou nás, poradí nám, za ty, kteří se na nás usmějí, i za ty, kteří nás pozdraví a nechovají se k nám netečně.

Děkujeme za dar záchrany v Ježíši Kristu? Děkujeme za naši církev, naše sbory, za sestry a bratry v nich? Německý teolog Dietrich Bonhoeffer ve své útlé knížce Život v obecenství (společenství) píše velmi hluboká a aktuální slova o vděčnosti: „V křesťanském obecenství jde o vděčnost jako ostatně v celém křesťanském životě. Jen ten, kdo děkuje za drobnosti, přijímá i veliké dary. Pokud neděkujeme za každodenní dary, bráníme Bohu, aby nám mohl dát veliké duchovní dary, které pro nás připravil… Prosíme o velké věci a zapomínáme děkovat za každodenní maličkosti, které ve skutečnosti nejsou rozhodně malé. Neděkujeme-li denně za křesťanské obecenství, do něhož jsme byli uvedeni, a to i tam, kde není velká zkušenost, znatelné bohatství, kde však je mnoho slabostí, pochyb a potíží, stěžujeme-li si Bohu stále jen na to, že všechno je ještě tak chabé, tak drobné, a tak málo odpovídá tomu, co jsme očekávali, bráníme tím Bohu, aby našemu obecenství dal vyrůst podle míry a bohatství, jež je pro nás všechny připraveno v Ježíši Kristu.“ A proto buďme vděčni!

                    

Buďme vděčni za svobodu vnější, kterou jsme získali před 30 lety po sametové revoluci. Doba totality, nesvobody padla, ale život ve svobodě přinesl nové problémy, výzvy a záludná úskalí. Víme, že vnější svoboda je velmi křehká. Je mnoho národů a křesťanů na světě, kteří tuto vnější svobodu nemají a jsou pro víru pronásledováni. Smíme žít v relativně svobodné zemi, nezapomínejme na to.

Svobodu si žel mnohdy lidé vysvětlují pod pláštíkem neomezené svévole – tzn. mohu si dělat, co já chci, a to je špatně pochopená svoboda. Svoboda musí být vždy ve spojení se zodpovědností, jinak dochází k jejímu zneužití.

Buďme vděčni i za svobodu vnitřní, která je člověku stále nabízena a získáváme ji skrze Ježíše Krista. Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho. (Gal 5,1) On vysvobozuje člověka z pout hříchu a činí z nás svobodné Boží děti.

Vnější i vnitřní svoboda jsou darem Božím a nejsou samozřejmostí! Nejsou automatické! Proto se učme v tomto roce děkovat a být vděčni za nádherný dar svobody v Kristu. Učme se žít ve svobodě Božích dětí. Modleme se, abychom uměli ve vnější svobodě žít rovněž v opravdové a hluboké vnitřní svobodě v Kristu a nebyli spoutáváni věcmi tohoto světa. Jsme na cestě svobody, ale nebezpečí nesvobody v mnoha podobách je vždy velmi aktuální!

Když nás apoštol Pavel stejně tak jako posluchače v Kolosech vybízí: Buďte vděčni! (Kol 3,15), myslí to s námi dobře. Je dobré si ho vyslechnout. Lepší je ale podle jeho výzvy i jednat. Ať vděčnost je naším celoživotní návykem a dobro zvykem.

Dovolte mi na závěr osobní otázky a podněty: Jsi vděčná/ý? Pokud ne, co ti v tom brání? Začni kultivovat vděčnost malými, ale konkrétními kroky. Vezmi si kus papíru a vypiš si konkrétní věci a skutečnosti, za něž zapomínáš Pánu Bohu i svým bližním děkovat a být vděčná/ý. Věřím, že když to uděláme, odkryjeme mnoho důvodů k vděčnosti, které jsme dosud nevnímali. A naše srdce bude pak určitě spokojenější, radostnější  a pokornější.

Mgr. Tomáš Tyrlík, biskup církve